Prvních cca 5 let

Quip se narodil 7. července 2002 v chovatelské stanici Gasko Prim.

Na začátku asi vše vypadalo dobře, jako štěně odešel do nové rodiny, s páníčkem chodili cvičit, absolvovali letní výcvikový hovawartí tábor, svod mladých, rentgen kyčlí …

Pak se asi něco pokazilo. Postupně Quip pokousal manželku a tatínka majitele. Oba byli v té době léčeni pomocí chemoterapie. Pan majitel zkusil dát Quipa „na převýchovu k nějakým manželům do Hloubětína, co cvičili vlčáky“. Zřejmě se jim moc nedařilo, protože Quipa vrátili s tím, že je to marné a že ho má dát pryč. S těžkým srdcem tedy Quipa odvezl na Bouchalku a vzdal se jej někdy kolem roku 2007. Bohužel pro Quipa to bylo porušení dohody s chovatelkou. Majitel měl totiž Quipa vrátit jí, a ne jej bez jejího vědomí odvézt do útulku.

Druhý majitel a dalších 5 let

Další kapitola Quipova osudu začala, když si jej vzal další majitel. Měl bezpečnostní agenturu a zřejmě mu Quip připadal jako vhodný zaměstnanec. Quip mu utekl a objevil se v útulku v Tróji, odkud si ho nový majitel znova vyzvedl. A Quip byl několik let zavřený v kotci na různých stavbách. Lidé které potkával byli zřejmě jen stavební dělníci. Pravděpodobně se k němu přibližovali se strachem a násadou od lopaty. Krmený zřejmě špatně nebyl, ale nedá se očekávat, že by znal v tomto období něco jako vycházku, pohlazení, podrbání, mlsku, házení míčku …

Uvázání u silnice, znova do útulku a nepodařená adopce

Na jaře roku 2012 našli Quipa uvázaného u stromu u silnice jen pár kilometrů od Bouchalky a tak tam zase skončil.

Po přečtení tetovacího čísla z ucha se podařilo z databáze Hovawart klubu zjistit, co to je za psa. Dobrovolníci pomáhající hovawartům v nouzi kontaktovali chovatele, protože majitel v databázi uvedený nebyl. Ti když zjistili, že jimi odchované štěně je v útulku, neváhali a pro pejska se vydali. To jsme si ale ještě všichni mysleli, že je to Arfi. Tetovací čísla po deseti letech na zanedbaném psovi moc čitelná nejsou. Bohužel Quip během pár dní nehezky kousnul pětiletého syna do ruky. Po důkladnějším pátrání chovatelé ale zjistili, že vlastně Quip není jejich pes, že to tetovací číslo je špatně čitelné. A že u nich nemůže zůstat, protože dítě je přednější. Což chápu. Takže Quip, tentokrát už jako Quip putoval zpátky na Bouchalku.

Detaily o jeho minulosti mnohé z jeho chování vysvětlují

Rozjelo se další kolo pátrání – od chovatele zjistit kdo si štěně koupil, ale adresa ani telefon už byly staré. Až z přihlášky na výcvikový tábor jsme našli adresu, na které jsem našla pana původního majitele, který mi pak pověděl jak to s Quipem v prvních pěti letech bylo. A že poté, co ho odvezl, mu za čas volali z té Tróje. Tam mi dali kontakt na člověka, který si ho vyzvedl tam poté, co novému páníčkovi utekl.

To už jsem ale byla poměrně opatrná a když jsem volala tomuhle chlapovi, neřekla jsem pravdu. Řekla jsem, že jsem z hovawart klubu a že si děláme průzkum o tom, jak se mají psi starší deseti let, a že máme informace, že se jednoho takového nešťastníka ujal. Pán mi naprosto suverénně tvrdil, že se má dobře, že ho akorát trochu bolí nohy, ale že je skvělý a pořád hezky hlídá nějakou stavbu, kde bydlí v kotci. To už ale byl minimálně dva měsíce na Bouchalce !!!

Hledání nové rodiny

Do dalšího pokusu o nalezení nového domova se pomocí Facebooku zapojilo poměrně hodně lidí. Sdíleli informace, ptali se známých, vylepovali plakátky … ale desetiletý pes, co je problematický a občas kouše, prostě nebyl tolik žádoucí.

A Quip to začínal vzdávat. Přestal skoro žrát, pít, zvedat se. Vypadalo to, že chce odejít.

Docela dlouho jsme Quipovu adopci zvažovali, protože naše podmínky nejsou pro starého psa s minulostí špatného zacházení ideální. Bydlíme v Praze, on na město moc zvyklý není. Bydlíme v bytě, on byl celý život venku v kotci a boudě. Máme mladšího psa stejného plemene, takže nás nebude mít sám pro sebe. Budeme chtít rodinu, a on byl prý na dítě agresivní ….

Na Bouchalku jsem několikrát jela, abych se s ním seznámila já i můj druhý pes Kubík a ověřila si, jak to s ním vlastně je. Nezdálo se, že to je tak zlé. Pustil mě do kotce, do misky, nechal si sahat na uši, zuby, tlapky, oči … venku vyjel po všech co se ke mně přiblížili, ale nechal se okřiknout. Mlsky si bral přiměřeně ohleduplně. Zkusila jsem na něj být i zbytečně hrubá, abych věděla jestli hrubost to jeho kousání spouští, ale nic. Pustila jsem ho na volno a na přivolání přiběhl. Zkoušela jsem s ním cvičit a polohy u nohy mrskal neskutečně ochotně. Na Kubíka sice vyjel, ale když jsem dala najevo, že ho musí tolerovat, přijal to.

Zdálo se tedy, že jsem schopná ho zvládnout a tak jsme se po několika dlouhých debatách doma rozhodli jsme se, že mu ještě zkusíme pomoct a vezmeme si ho my. Jak se mu u nás daří si můžete přečíst tady: